close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vím, jak chutná zduch - part 5

1. března 2010 v 20:22 |  Vím, jak chutná vzduch
Celé tělo jsem měla po letu rozlámané a v břiše mi kručelo hladem. Před 20 hodinami jsem se rozloučila s matkou a od té doby jsem snědla jenom dva krajíčky chleba. Zahlédla jsem vývěsní štít McDonalďs a myšlenka na jeden cheesburger s hranolky byla až příliš lákavá. Vešla jsem dovnitř a postavila se do fronty. Jak se zástup lidí přede mnou zkracoval, byla jsem si čím dál méně jistá, co si mám objednat. Není to příliš hloupé nacpat do sebe tolik kalorií po několika měsících odří­kání?


"Dejte mi, prosím, velkou colu light," slyšela jsem se objed­návat, když jsem konečně byla na řadě. Vzala jsem ji do ruky, vyšla na ulici a rozplakala se. Co to se mnou je, proč nemůže být všechno jako dřív? Co to je za hlas, co se mi uhnízdil v hla­vě a poroučí mi, že nesmím jíst? Potřebuju pomoc, pomyslela jsem si zoufale, když jsem se vracela do hotelu s colou v jedné

ruce a s cigaretou v druhé. Ale ještě než jsem za sebou za­bouchla dveře hotelového pokoje, přesvědčila jsem sama sebe, že teď nemůžu přestat. Trvalo mi pět měsíců, než jsem zhubla sedm kilo, a ani mě nenapadne, abych to všechno za 14 dní zničila. Navíc se mi líbilo, že cítím pod kůží žebra a že mi vystupuje kyčel, když ležím na boku. Dávalo mi to takový po­cit moci, jaký jsem předtím nikdy nepoznala. Ve škole mě vždycky spolužáci šikanovali, bylo to dost zlé a já pořád tou­žila, aby mě brali takovou, jaká jsem. A nyní tu konečně bylo něco, kde jsem hlavní slovo měla já. Mám teď skutečnou moc a byla by hloupost to zahodit, přemítala jsem, když jsem šla spát.
"Vypadáš prostě skvěle, Marie!" rozplývala se Cathy, když jsem přišla do kanceláře.
"Nezdá se ti, že už jsem zhubla moc?" zkusila jsem to opatrně.
"Ne, takhle je to výborné, co myslíš, Koro?" Naše druhá bookerka, která sama vypadala jako anorektička, se na mě usmála.
"Jo, teď ses perfektní."
Když jsem večer jela z kanceláře domů, rozplývala jsem se štěstím. Tak to všechno skutečně stálo za to, nemohla jsem se dočkat, až zase půjdu pozdravit své zákazníky.
Moji radost však brzy vystřídala frustrace, když jsem uviděla, jak mi běží naproti René. Zatočil se se mnou dokola a já výs­kala blahem. Ten je ale úžasný, říkala jsem si a pevně ho obja­la. Jak mu, proboha, říct, že jsem se rozhodla chodit dál s Je-sperem, a s ním se tedy musím rozejít? Najednou jsem si nebyla jistá už vůbec ničím, koho vlastně miluju a proč. Jasné mi bylo jenom jedno: ten stres, že se stejně jednou budu muset
rozhodnout, už zkrátka dál nevydržím. V letadle jsem přemýš­lela o tom, jestli vůbec někoho z nich mám ještě ráda. Cítila jsem, že nemám chuť je zahrnovat láskou teď, když se všechny moje myšlenky soustřeďují na jídlo. Pokud šlo o Jespera, moh­la jsem rozhodnutí prozatím odložit, než zas pojedu domů, ko­neckonců jeho dopisy mi přece vždycky alespoň trochu zahřá­ly moji vyhlaďovělou duši.
"Ses si jistá?" zeptal se René, když jsem mu pověděla, jak jsem se nakonec rozhoďla. Viděla jsem, že má v očích slzy
a v krku knedlík.
"Jo." Uhnula jsem raději pohledem. Jenom jestli jsem si vybrala dobře, sakra, je to všechno na nic. René vstal a ode­šel z bytu a já běžela do koupelny a zvracela. Smyla jsem si zvratky z brady a zírala na svoje zarudlé oči. "Sakra práce, zatraceně!" řvala jsem a mlátila pěstí do stolu. Strhala jsem ze sebe oblečení a vytáhla váhu. Ručička ukazovala na 42
kilo.
Pane jo, 42 kilo, to snad ani nemůže být pravda. Koukala jsem do zrcadla a viděla, že můj pevný zadek a kulaté tvářičky jsou pryč. Pod nyní už dost malými prsy mi vyčuhovala žebra a kyčelní kosti mi málem trhaly tenkou kůži na břiše. Cítila jsem při tom odpor i obdiv zároveň, kdo by řekl, že to skutečně
dokážu.
O.K., ztratila jsem Reného, ale na druhou stranu vážím 42
kilo.
"Nějak to přece musí jít," říkala jsem si cestou do kuchyně a namíchala si vodku s tonikem. Normálně jsem pila vodku jenom s colou light, ale teď mi cola došla. Sedla jsem si na gauč a natáhla své hubené nohy. Věděla jsem, že mi bude hroz­ně chybět, ale na druhou stranu už jsem prostě nebyla schopná
s někým žít. Myšlenka na sex mě naplňovala hnusem, nechtěla jsem, aby se mě někdo dotýkal."Jsi moc hubená, Marie," pošeptala mi zákaznice z Triumphu, aby to ostatní na castingu neslyšeli.
"Co prosím?" podívala jsem se na ni překvapeně. Co tím myslí, že jsem moc hubená, vždyť přece vypadám skvěle.
"Příliš se ti zmenšily prsa a jsou ti vidět žebra!"
Měla jsem pocit, že omdlím. Snědla jsem za celý den jenom jedno jablko a z jejích slov se mi stáhl žaludek.
"Tak trochu přiberu, no," zkusila jsem to, ale ona zavrtěla hlavou. Přehlídka byla za 14 dní a i mně bylo jasné, že bych nestihla přibrat těch pět kilo, které mi chyběly, abych se dosta­la na stejnou váhu, jakou jsem měla při té minulé. Ostatní mo­delky si mezi sebou něco šeptaly, beztak slyšely, co mi zákaz­nice řekla, a já se co nejrychleji zase oblékla. Dobře placená zakázka je v háji. Zatracená práce.
Ve vlaku cestou zpátky nikdo nic neříkal. Ostatní holky z agentury na mě jenom koukaly a mlčely. Poprvé mě nenapa­dalo nic vtipného, co bych mohla říct. No ano, jsem moc hu­bená, ale co'mám dělat? Nedokázala jsem se přimět sníst za den něco víc než dvě jablka a spotřebovat balíček žvýkaček. Když jsem to zkoušela, skončilo to tím, že jsem všechno vy­zvracela.
Moc hubená! Když jsem se vrátila do kanceláře, Cathy si mě pátravě prohlížela s kyselým výrazem ve tváři. Zákazni­ce, která si dělala velké starosti o moje zdraví, jí už vola­la.

"Promiň," popotahovala jsem. Dobrá práce znamenala i slušné peníze pro ně, takže jsem chápala, že má vztek.
"Budeš prostě muset přibrat, Marie," prohlásila vyčítavě.
"No jo," přikyvovala jsem zúčastněně a v hloubi duše ji po­sílala do horoucích pekel. Jako by snad sama předtím neříkala, že mám zhubnout. Nána jedna pitomá, říkala jsem si v duchu, když jsem s deskami v podpaží opouštěla kancelář.
Večer jsem napsala Jesperovi dlouhý dopis, jak jsou na mě v agentuře zlí a jak moc mi on a rodina scházejí.
si teď novou zábavu: chodila jsem hodiny po obchodech a pí­dila se po všem s označením light. Půl hodiny cesty pěšky od mého bytu byl obchůdek se zdravou výživou, kde měli koláč­ky bez cukru. Každý den jsem si tam pro jeden došla. Když jsem ho přinesla domů, rozdělila jsem ho na čtyři kousky, kte­ré jsem pak jedla během celého dne. Tenhle koláček bez cukru mi teď nahradil jablka.

René mi občas zavolal a ptal se, jak se mám. Odpovídala jsem, že v agentuře to jde báječně a že se mi práce jen hrne. Pravda ale byla taková, že to šlo všechno do háje a že jsem několikrát nechala raději telefon vyzvánět, když mi ráno volali informace o konkurzech. Jednou jsem nahlásila, že jsem nemocná, a celý týden jsem proležela v posteli s balíčkem sušenek, sáčkem jablek a čtyřmi krabičkami cigaret.
Nebyla jsem schopná sebrat se a jet do agentury. Věděla jsem, že jsou na mě naštvaní, a taky jsem byla pořád unavená. Kristianna mě pravidelně navštěvovala a viděla jsem na ní, že si dělá čím dál tím větší starosti. "To je tím, že mám špatné zažívání," zkoušela jsem to na ni.
"Marie, jeď domů, zdá se mi, že jsi nemocná." Měla samo­zřejmě pravdu, ale nedokázala jsem si představit, že přijdu za mámou a řeknu jí, že jsem nedokázala odolat tomu tlaku a zhubla od Velikonoc ještě víc.
Vážila jsem 39,5 kilo a byla na to jaksepatří pyšná. Žaludek si časem zvykl na velmi malý přísun jídla, místo toho jsem kouřila spoustu cigaret a pila po litrech colu light. Našla jsem
Liďi v agentuře mě už měli plné zuby a já jich taky. Často jsem jim volala, že jsem nemocná, a když už jsem se po dlouhé do­bě přinutila tam zajít, byla atmosféra na bodu mrazu. Už jsem nebyla jejich nejžádanější modelka a bylo to znát. Všem nám bylo jasné, že se naše cesty budou muset brzy rozejít. Nevydě­lávala jsem žádné peníze a už mě ani nezkoušeli posílat k dal­ším zákazníkům.
Zákazníci jim vždy sdělili: "Je moc hubená." Moje kolegy­ně se mě snažily podpořit v tom, abych přibrala, ale brzy toho nechaly, když viděly, že to nikam nevede. Bylo mi to líto, čas­to jsem před spaním brečela kvůli tomu, že už nemám úspěch. Jeďiné, co mi zvedalo náladu, byla moje váha, která pomalu, ale bez přestání klesala.
"Mami, rozhodla jsem se, že pojedu domů." Muselo být kolem půlnoci, protože jsem mámu svým telefonátem probudila.
"Ale to je skvělé. Na jak dlouho?"
"Napořád, mami. Už nechci být modelka." Snažila jsem se, aby to znělo jako ta nejpřirozenější věc na světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama