close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

střípky mých lásek - part 8

6. března 2010 v 12:52 |  Střípky mých lásek
"Ty kalhotky," ukáže bradou na malý balíček. "Já je za tebe
nosit nebudu."
Viděl někdy někdo většího osla než mě?! Třemi skoky jsem
zpátky, vytrhnu mu kalhotky z rukou a aniž bych čekala na
usmátou Míšu, metu nejbližší cestou k eskalátoru.

Míša mě dohoní před obchoďákem, kde nastavuji rozpálený
obličej sychravému mrholení.
"Bylas skvělá," ocení moje klaunské číslo.
"Tomáš se nebavil, musel si pomyslet, že jsem pitomá..."
"Prosím tě, zase takovej trapas to nebyl," utěšuje mne. "Vsa-
dím se, že je zvyklej na ledacos. Prodává v prádle, ne?"
"Jsem nemožná," kvílím srdceryvně. "Všimla sis? Na konci
mi tykal, zařadil mě mezi imbecily..."
"Ty naděláš," řehtá se. "Polez, naši mě zabijou, tma jako
v pytli a já ještě nejsem doma ze školy..."
Nechápu, jak může mít tak přízemní starosti, když jsem právě
zažila největší trapas svého života! No, možná nebyl největší,
každopádně se mnou zamával, protože jsem se předvedla před
klukem, který se mi maximálně líbí!!!
"Ahoj, Míšo," loučím se s kamarádkou na sídlišti. "Díky."
"Není zač," zubí se. "Až vychladneš, taky to nebudeš po-
važovat za národní tragédii, Edito."
S tím si tedy nejsem zdaleka jistá!
"Kdes byla tak dlouho?" zajímá se máma, která je výjimečně
v šest večer doma.
"Nakupovat," přiznám. "To víš, než člověk něco pořádnýho
sežene, to dá zabrat."
"Ukaž, co sis koupila," pobídne mne a já tedy rozbalím mi-
kinu. S nešťastnými kalhotkami se nenamáhám, jen by mi při-
pomněly mou neschopnost! "Tohle...? Prosím tě, chceš mi snad
tvrdit, žes vybírala celé odpoledne, aby sis nakonec koupila
zase jen další mikinu? Proč si jednou nepořídíš něco opravdu
hezkého? Třeba sukni nebo šaty?"
Trhnu rameny, odmítám vysvětlovat, že nejde jen o chtění!
Aby mi něco slušelo, musela bych zhubnout, protože na postavu
golema se opravdu vybírá dost těžko. Navíc tuším, že kdybych
tuhle námitku uplatnila v praxi, máma by mi přizvukovala,
neustále tvrdí, že se nemám tolik cpát, taková Vanda chodí
oblékaná jako panenka z výstavní skříně a já...
Kupodivu se nehodlá v mém svědomí pitvat, když se nedočká
odpovědi, změní téma: "Co ve škole?"
"Byla jsem zkoušená z literatury, zajedná, z písemky z bio-
logie mám taky jedničku a dneska jsme navíc psali z fyziky,
nic mi tam nechybí," rozpovídám se, protože škola je téma,
kde si jsem jistá. Mámu zrovna tohle moc nebere, je zvyklá,
že nosím jedničky, aniž by mou snahu a šprtání ocenila, další
věta je už opět o něčem jiném.
"Vezmi si něco k večeři, jsou tam párky a sýry, jo, taky
jsem koupila zavináče, jestli máš chuť," pobídne mne.
Ač tatík-biochemik ví, že uzeniny zrovna nepatří mezi zdravou
výživu, párky máme v ledničce věčně: jsou totiž v přípravě
nejsnazší a nejrychlejší, no a jelikož krédem naší uspěchané rodiny
je rychlost, máma je nakupuje neustále. Zvolím zavináče, párky mi
jednoduše lezou krkem. A pak, rybí maso má určitě mnohem méně
kalorií a já v těch šatech vážně vypadala příšerně...
Možná jsou ryby skutečně nízkokalorické, jenomže veškerá
moje snaha se mine účinkem, anžto se v deset večer dorazím
dvěma rohlíky namazanými šunkovou pěnou a během šprtání
zbouchám celou krabici višní v čokoládě.
Ivona vpadne do dívčí šatny jako granát a zahuláká: "Skočice
je nemocná!"
Brebentění okamžitě umlkne.
"Odpadne nám tělák?" zadoufá Dana a s ní většina z nás.
"Ti ruplo v bedně, ne?" odfrkne Mariana, která poměry na
gymplu zná nejlépe, když sem chodí o rok déle než ostatní.
"Právě jsem potkala třídní," vysvětluje Ivona. "Povídala, že
profesorka Skočková onemocněla a my budeme mít tělák spo-
jenej s klukama ze třeťáku."
"Nééé!" zakvílí mnohohlasný chorál, protože cvičit za pří-
tomnosti pánů třeťáků a co hůř, pod dohledem a vedením jejich
šíleného tělocvikáře, který u nás suploval tělocvik vloni jednou
a bohatě to stačilo, jelikož jsme z toho byly zdrchané ještě
čtrnáct dní, je přímo úděsná představa.
Podívám se na Míšu. "To zase bude zabíračka!"
Kamarádce blýskne v očích. "Kteří třeťáci mají dneska tělák?
Áčko a béčko, že jo?"
Tahle nečekaná změna způsobí poplach, nejen že se obecně
hrozíme náročné dvouhodinovky, současně se také mnohem
více na tělocvik připravujeme. Ty odvážné rychle mění trička
za lambádky a tepláky za krátké elasťáky, vzájemně se líčí
a přečesávají. Blonďatý ragbista David Brož jak vidno není
pouze Míšiným idolem, že! No a protože třeťáci jsou jaksi mno-
hem přitažlivější než spolužáci, nástup podle velikosti přesně
naproti klukům probíhá za nervózního chichotání.
Pochopitelně stojím první v řadě - a to máme tělák spojený
s děvčaty z 2. A, řadu pětadvaceti studentek uzavírá Vanda.
V lambádce a šortkách jí to fakt sekne! Ve vytahané mikině
a plandavých teplákových kalhotách moc parády nenadělám,
nicméně na rozdíl od mnoha holek nehodlám na nikoho dělat
dojem a i kdybych měla na sobě nevím co, beztak by si mě
nevšimli, klukovské pohledy se neustále stáčejí jedním směrem
a jejich narážky jsou určené především Vandiným něžným
ouškám.
Profesor nás dlouho rozjímat nenechá, okamžitě nás nažene
na rozcvičku, při které málem padáme jako mouchy, běháme
kolečka po tělocvičně prokládané opičí dráhou, koulíme kotr-
melce, skáčeme přes švédské bedny, přebíháme po lavičkách,
no prostě opičárna! Pak nás přece jenom rozdělí, kluci vyfasují
míč a jdou si do druhé části tělocvičny zahrát košíkovou, nám,
děvčatům, vytlačí z nářaďovny kladinu. Pohlédnu na Míšu a sto-
čím oči v sloup. Tělocvik mezi moje oblíbené předměty roz-
hodně nepatří, přitom cvičit docela umím, ale hrozně mě to
nebaví, jsem schopná přežít míčové hry, házenou a košíkovou,
protože tam jsem díky své výšce ve výhodě, ovšem že bych
sport vyhledávala, to tedy ne. Nářadí je pro mě španělská ves-
nice a kladina něco jako španělská bota. Taky se na ní vždycky
pěkně mučím!
"Kladinu ne!" hučíme chorálem. "Zahrajeme si s klukama
basket nebo vybíjenou..."
Profesora neuděláme, zabrejlí do poznámek a ujistí nás:
"Paní kolegyně tu má pro vás na dnešek napsanou sestavu na
kladině. Seřaďte se podle velikosti a jedem."
"Neměly by se kolem dát žíněnky?" odváží se zeptat Adéla,
protože představa rozplácnutí se na tvrdých parketách je nic
moc. "Pro případ pádu..."
"Pádu?" zopakuje tělocvikář udiveně a podle toho, jak slovo
přežmoulá, je nám jasné, že něco jako pád z kladiny považuje
za velkou neznámou. Kluci jsou asi lepší žáci, anebo spíš od-
chovaní spartánským režimem. Nakonec uzná, že jsme slabší
pohlaví, a nenapadne ho nic lepšího než hvízdnout na kluky.
"Potřebujeme tři dobrovolníky."
Na opačné straně tělocvičny nastane poprask, místo tří kluků
se k nám řítí jako stádo mastodontů všech třicet, nicméně pro-
fesor si vybere tři nejrychlejší, Davida, Jirku a brýlatého Marka,
a zbytek zase vyžene.
"Stoupněte si kolem," poručí jim profesor. "Kdyby se některá
z dam poroučela k zemi, chytíte ji."
Zkosím Adélu nenávistným pohledem. Na kladině jsem ele-
gantní asi jako slon v porcelánu, navíc předvádět se před klu-
kama je to nejmenší, po čem bych toužila!
"No prosím!" pobízí nás profesor a já si přeji proměnit se
v mravence a schovat se do škvíry mezi parketami...
"Podle velikosti, šup šup... No vy, prosím."
Poprvé v životě závidím Hance Papežové její hrb, díky kte-
rému je zproštěná z hodin TV. Těžce polknu, odrazový můstek
před kladinou se mi zdá titěrně maličký, považuji za nemožné,
aby mě vyšvihl až nahoru. Kdyby se mi to podařilo, kluci by
si mě vůbec nevšimli, protože se snaží upoutat Vandinu pozornost
a ještě stíhají koketovat s Bárou a Adélou, jenomže
můj nástup je vskutku bombastický.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama