2. kapitola - JEDNY SPOĎÁRY, PROSÍM
Protože zastávám názor, že peníze jsou oběživo, tudíž se mají
otáčet a ne ležet doma ve slamníku, v Míšině doprovodu pro-
lejzáme jeden butik za druhým, nevynecháme ani konfekci
a probíráme se zbožím i ve značkových obchodech, kde ceny
notně převyšují mou hotovost. Prodavačky mi samozřejmě do
kapsy nevidí, proč si tedy nezahrát na milionářskou dcerku!
V pět odpoledne jsme už obě uondané, v nohách máme pár
kilometrů a v kapse stále stejný obnos.
"Prosím tě, tak už si něco vyber," žadoní Míša. "Mít prachy,
nakoupím si v prvním obchodě. Copak se ti nic nelíbí? Hele,
třeba tyhle strečovky, páni, ty jsou..."
Také moje srdéčko na okamžik zahoří pro jednoduché stre-
čové šaty zemitě hnědé barvy dlouhé až na zem s rozparkem
ke kyčli, kulatým výstřihem a dlouhými rukávy.
"Jsou super," usoudím, když omakám materiál. "Kde je jaká
cenovka... Jo, tady. Stojí 1499 Kč..."
"No vidíš, ještě ti koruna zbyde," spočítá bystře Míša. "Ško-
da, že já si nic takovýho, pominu-li fakt, že by mi na ně stejně
naši nedali, nemůžu dovolit, protože bych je tahala po zemi.
Tobě budou slušet, jsi vysoká."
Opodál přihlížející prodavačka si všimne našeho zápalu, při-
blíží se a otáže se mne: "Vezmete si je?"
Ačkoli si užuž přeji, aby mi šatičky říkaly pane, jsem přece
jen soudnější. "Nejprve si je vyzkouším."
Prodavačka se provokativně podívá na levé zápěstí, pak mi
pokyne: "Kabinka je vzadu vlevo."
Baba jedna! Do uzavírací doby chybí ještě patnáct minut,
za tu dobu se převleču třeba třikrát! Míša na mě čeká před
závěsem, rychle ze sebe strhám flaušovou bundu, džíny, mikinu
i tričko a jen v prádle se soukám do šatiček. Ještě vyrovnat
faldy a... Stačí jediný pohled do podlouhlého zrcadla na stěně
kabinky a veškeré nadšení je totam.
"Tak co?" vyzvídá netrpělivá Míša.
"Nesedí mi," přiznám neochotně.
"Ukaž!" odhrne nevěřícně závěs, abychom ve dvou brejlily
na nedostatky mé postavy, které přilnavá tkanina šatů nemi-
losrdně odhalila. Nejen že v nich mám velký zadek, ale je vidět
i vypouklé bříško! Vypadám snad hůř než nahá!!!
"Děsný, co?" prohodím znechuceně.
"Jsou trochu moc elastický," připustí Míša opatrně. "Blbá
látka. Musela bys přes to nosit dlouhej svetr..."
"Látka za to nemůže," odseknu sebekriticky. "Jsou to šaty
pro štíhlý holky, víš. Ne pro mě. Bohužel."
Se sveřepým výrazem je zase stáhnu, obleču si staré osvěd-
čené džínsy a vrátím je prodavačce, abych si nakonec vybrala
novou mikinu, dostatečně dlouhou přes boky a s nápisem NIKE
na prsou.
Z obchodu vyjdu poněkud zasmušilá a Míša, patrně aby mi
zvedla náladu, navrhne zajít do obchodního domu Gigant, pro-
tože mi peníze zbyly a ona ví, že si potrpím na hezké elegantní
prádlo. Její maminka jí tam minulý týden koupila novou pod-
prsenku, ale mají prý i skvělé body...
Bez valného zájmu zamířím do obchoďáku, který normálně
nenavštěvuji, jelikož je od našeho sídliště poměrně daleko, ne-
cháme se jezdícími schody vyvézt do druhého patra, kde vy-
hledáme pult, nad nímž visí cedule Dámské spodní prádlo.
"Podívej," upozorní mě Míša. "Mají jich vystavených hned
několik, třeba to růžový body vypadá senzačně, nemyslíš?"
"To tedy jo!" vyhrknu, protože to, co spatřím, mi vyrazí
dech. "Nádhera... V životě jsem neviděla hezčího!"
Míša se na mě překvapeně otočí. "Koho?"
"Toho kluka, přece!" pošeptám důrazně, neboť objektem
mého zájmu není žádné z vystavených luxusních souprav ani
krajkových body, nýbrž kluk za pultem. Kdyby se volila Miss
prodavačka, musel by vyhrát tenhle frajer! S rozkoší se pasu
na jeho vysoké postavě, tmavých vlnitých vlasech svázaných
do culíku, hustém černém obočí, opálené tváři a tmavohnědých
očích. Nikdy jsem si na idoly moc nepotrpěla, ani mi nenapadlo
lepit si po zdech tváře známé z televize, jenže tenhle borec je,
vyjádřeno Terčinými slovy, bomba!
"Hm, docela ujde," zhodnotí ho Míša vlažně.
"Tobě se nelíbí?!" nechápu její vkus.
"Však říkám, že ujde," pokrčí rameny. "Ale třeba takovej
David ze třetí A by ho strčil do kapsy."
Ohromeně se na ni podívám. "Myslíš Brože z gymplu?"
"Jo. Hraje ragby, má skvělou figuru..."
"Ten ujde, zatímco tenhle je boží," vzdychnu omámeně. "Pá-
ni, dala bych nevím co, kdyby si mě všiml..."
"Pojď k němu nakupovat, teď je zrovna volnej," pobídne mě
Míša, a protože se mne najednou zmocní šílená tréma, popadne
mne za ruku a málem dovleče k pultu. "Dělej, nebo bude ob-
sluhovat někoho jinýho a na tebe zbyde ta bába."
S tlukoucím srdcem mu roztouženě pohlédnu do očí. Na
bílém tričku se mu houpe celuloidová cedulka s maličkou fotkou
a jménem.
"Prosím?" otáže se nás.
Tomáš Matějíček, přeslabikuji rychle jeho jméno. Tomáš,
takové krásné jméno, pasuje k němu jako ulité...
"Přejete si?" zopakuje mechanicky.
"Totiž... pra... spodní prádlo," zadrhnu se a nesmyslně
zrudnu až za ušima, cítím horkost, která se mi rozlévá do kaž-
dičké cévy. Nikdy jsem nenakupovala intimní oblečení u chla-
pa, natož u kluka, který se mi šíleně líbí!
"Jaký?" dožaduje se konkrétnější informace. "Komplet, bo-
dy, podprsenku, kalhotky..."
"Spoďá... kalhotky," zakoktnu se podruhé.
"Jakou velikost?"
Zoufale se otočím po Míše. Zaboha si nemohu vzpomenout,
jak se vlastně čísluje spodní prádlo!
"Asi L," zkusí hádat Míša.
Tomáš, kterému coby zákaznice patrně jdeme na nervy, si
mě změří ledabylým pohledem. "Na vás, jo? Tak to by mohlo
být něco z těchhle..."
Neujde mi, že nejprve chtěl vytáhnout zásuvku s menším
číslem, ale sotva si zkušeným okem prodavače prohlédl
moje proporce, byť schované pod bundou, sáhl o dvě zá-
suvky dál, aby hodil na pult několikery spoďáry většího ob-
jemu.
"Tohle jsou obyčejný bavlněný, tyhle s lycrou a tyhle jsou
dražší, elastický," podá mi vysvětlení a já honem sklopím čer-
venou tvář do bombarďáčků.
"Jsou pěkný," ukáže Míša na ty lepší a já tedy kývnu, jelikož
jsem rozhozená natolik, že jaksi vybírat nemohu.
Tomáš naháže zbylé prádlo zpátky do zásuvky, čárkový kód
na cenovce u těch vybraných přejede scanerem, načež mi je
zabalí do hedvábného papíru a požádá o 105 Kč.
Chci mu vyhovět pokud možno co nejvíce, místo abych za-
platila dvoustovkou a nechala si vrátit, vylovím stokorunu a za-
štrachám v přihrádce s drobnými. Ruce se mi nervozitou třesou
jako feťákovi v nejhlubším absťáku, takže se ani nedivím, když
obsah peněženky vyvrhnu na pult společně s náplní do činky,
ožužlanou rtěnkou a jednou pokroucenou kancelářskou svor-
kou. Pult je skleněný, drobné na něm pěkně zarachtají a roz-
kutálejí se všude kolem.
"Nechtěla jsem...," blekotám rozpačitě a rychle padám na
všechny čtyři, abych drobásky vylovila i zpod pultu. Tomáš
zachová formu, mince zatoulané na jeho stranu pultu posbírá
a vysází mi je do dlaně. Míša, ta kachna, se může usmát!!!
Napočítám pět korun, postrčím je blíž k Tomášovi, zbytek
drobných nahážu do kapsy bundy, rtěnku taky, a pryč!
"Slečno!" zaslechnu za sebou Tomášův hlas. Srdce se ve
mně přímo zastaví, že by mi moje nejvroucnější přání vyčetl
ze zrudlé tváře a navrhl třeba rande...?
"Ano?" vydechnu rozechvěle.
Děkuju :)