Jak se blížily Velikonoce, byly Jesperovy dopisy čím dál tím víc roztouženější a já se bála, co bude, až ho zase uvidím. Pozná na mně, že mám někoho jiného, nebo bude všechno jako dřív? Bylo mi jasné, že si brzo budu muset vybrat. René už
začínal mít dost těch zamilovaných dopisů a já ho chápala. Byla jsem jako šílená, když jsem mávala uslzenému Renému v Tokiu na rozloučenou. Mé srdce plakalo s ním. Proč jsem si jenom nemohla vybrat jeho?
začínal mít dost těch zamilovaných dopisů a já ho chápala. Byla jsem jako šílená, když jsem mávala uslzenému Renému v Tokiu na rozloučenou. Mé srdce plakalo s ním. Proč jsem si jenom nemohla vybrat jeho?
Miloval mě a udělal by pro mě všechno, jenže kdybych se rozhodla pro něho, musela bych ho kvůli jeho práci doprovázet po celém světě a to jsem nemohla. Byla jsem příliš vázaná na svoji matku, nestačilo by mi vidět ji jenom párkrát do roka a někde ve své choré mysli jsem došla k přesvědčení, že bych takový život dlouho nevydržela. Tak ráda bych byla kosmopolitní a spoustu toho zažila, ale hluboko v nitru jsem toužila po bezpečném rodinném kruhuNa letišti v Billundu mě čekala máma i Jesper. S pláčem jsme se po čtyřměsíčním odloučení objímali. Celou cestu autem jsem se k mámě tiskla na zadním sedadle s hlavou na jejím rameni. Cítila jsem vůni jejích vlasů a její teplý dech. Zahleděla se mi tázavě do očí.
"Je ti dobře?" zeptala se.
"Ano," odpověděla jsem tiše a po tvářích mi začaly stékat ty hloupé slzy. Máma mi je osušila a kolébala mě ze strany na stranu. "Jsem jenom vyčerpaná, mami," popotáhla jsem a překonala chuť povědět jí o svém vnitřním hlasu, který mi říká, že už nesmím jíst. Jenom by z toho byla nešťastná a dělala by si starosti. Modlila jsem se, aby hlas brzy ustal. Schválně jsem si oblékla velký svetr, aby neviděli, že jsem zhubla pět kilo. Jenže později večer jsem na to zapomněla a svlékla si ho. Jak jsem tak kouřila ten den už dvaadvacátou cigaretu a seděla u svého obligátního hrnku kafe, moje myšlenky najednou přerušil matčin hlas.
"Marie, nezhubla jsi?"
"Jo, trošku. Pořád jen pracuju." Podívala se na mě s obavami a já se přinutila k povzbudivému úsměvu. Když jsem pak ležela v posteli s Jesperem po boku, vešla máma a přála nám dobrou noc. Viděla jsem, že má strach. Jsem na tom snad tak zle? Zeptala se ještě jednou, jestli je všechno O.K., a já jsem horlivě přikyvovala. Jesper tvrdil, jak mi to teď sluší, když jsem hubenější, což mi bylo v duchu líto. Znamenalo to přece, že si předtím myslel, že jsem moc tlustá. Teď už nebylo cesty zpět.
Dny rychle ubíhaly a máma byla ráda, že mě má doma. Rozmazlovala mě a já si užívala její lásku a často jsem jí už málem pověděla, že nejsem tak docela šťastná. Ale vždyť je to moje vina, říkala jsem si. Stačilo by prostě vybrat si, buď René, nebo Jesper, a všechno by bylo jistě hned lepší. Matně jsem však tušila, že tohle není kvůli nim, ale kvůli čemu tedy? Proč nemůže být všechno prostě tak, jako to bylo dřív? Proč se prostě nemůžu přestěhovat domů a začít znova ve škole, pryč od všech těch lidí tam daleko? Protože jsem byla odhodlaná dovést to do konce a ne vzdát to zrovna v době, kdy jsem se konečně dočkala úspěchu.
Máminy obavy z mojí klesající váhy zmizely, když viděla, jak hodně jím. Vrhala jsem se na jídlo jako nikdy dřív a dovolila si jíst všechno to, co jsem si odpírala poslední čtyři měsíce. Nemohla přece vědět, že potom chodím zvracet. Cítila jsem se provinile, že její báječné jídlo vždycky vyzvracím, zatímco na světě jsou tisíce lidí, kteří trpí hladem.
Každé ráno jsem si stoupla na máminu váhu, ručička teď ukazovala 48 kg. Vždycky jsem si na sebe navlékla tolik oblečení, aby máma neviděla, jak moc jsem doopravdy zhubla. Ne že bych si sama myslela, že šest kilo je něco převratného, ale všichni ostatní o tom očividně byli přesvědčení. Byla jsem si jistá, že kdybych dokázala shodit další dvě kila, byla bych ještě krásnější.
"Co tam děláš?" volal Jesper a bušil na dveře koupelny.
"Sedím na záchodě!" křičela jsem a neubránila se kašli. Zvracení mi trvalo dlouho, protože jsem snědla hodně chleba. Proč proboha vůbec ten chleba jím, když vím moc dobře, jak je obtížné ho vyzvracet. Umyla jsem si obličej a otevřela dveře. Máma a Jesper na mě udiveně zírali.
"Marie, vždyť ty jsi zvracela," řekla vyčítavě máma.
"Je ti dobře?" zeptala se.
"Ano," odpověděla jsem tiše a po tvářích mi začaly stékat ty hloupé slzy. Máma mi je osušila a kolébala mě ze strany na stranu. "Jsem jenom vyčerpaná, mami," popotáhla jsem a překonala chuť povědět jí o svém vnitřním hlasu, který mi říká, že už nesmím jíst. Jenom by z toho byla nešťastná a dělala by si starosti. Modlila jsem se, aby hlas brzy ustal. Schválně jsem si oblékla velký svetr, aby neviděli, že jsem zhubla pět kilo. Jenže později večer jsem na to zapomněla a svlékla si ho. Jak jsem tak kouřila ten den už dvaadvacátou cigaretu a seděla u svého obligátního hrnku kafe, moje myšlenky najednou přerušil matčin hlas.
"Marie, nezhubla jsi?"
"Jo, trošku. Pořád jen pracuju." Podívala se na mě s obavami a já se přinutila k povzbudivému úsměvu. Když jsem pak ležela v posteli s Jesperem po boku, vešla máma a přála nám dobrou noc. Viděla jsem, že má strach. Jsem na tom snad tak zle? Zeptala se ještě jednou, jestli je všechno O.K., a já jsem horlivě přikyvovala. Jesper tvrdil, jak mi to teď sluší, když jsem hubenější, což mi bylo v duchu líto. Znamenalo to přece, že si předtím myslel, že jsem moc tlustá. Teď už nebylo cesty zpět.
Dny rychle ubíhaly a máma byla ráda, že mě má doma. Rozmazlovala mě a já si užívala její lásku a často jsem jí už málem pověděla, že nejsem tak docela šťastná. Ale vždyť je to moje vina, říkala jsem si. Stačilo by prostě vybrat si, buď René, nebo Jesper, a všechno by bylo jistě hned lepší. Matně jsem však tušila, že tohle není kvůli nim, ale kvůli čemu tedy? Proč nemůže být všechno prostě tak, jako to bylo dřív? Proč se prostě nemůžu přestěhovat domů a začít znova ve škole, pryč od všech těch lidí tam daleko? Protože jsem byla odhodlaná dovést to do konce a ne vzdát to zrovna v době, kdy jsem se konečně dočkala úspěchu.
Máminy obavy z mojí klesající váhy zmizely, když viděla, jak hodně jím. Vrhala jsem se na jídlo jako nikdy dřív a dovolila si jíst všechno to, co jsem si odpírala poslední čtyři měsíce. Nemohla přece vědět, že potom chodím zvracet. Cítila jsem se provinile, že její báječné jídlo vždycky vyzvracím, zatímco na světě jsou tisíce lidí, kteří trpí hladem.
Každé ráno jsem si stoupla na máminu váhu, ručička teď ukazovala 48 kg. Vždycky jsem si na sebe navlékla tolik oblečení, aby máma neviděla, jak moc jsem doopravdy zhubla. Ne že bych si sama myslela, že šest kilo je něco převratného, ale všichni ostatní o tom očividně byli přesvědčení. Byla jsem si jistá, že kdybych dokázala shodit další dvě kila, byla bych ještě krásnější.
"Co tam děláš?" volal Jesper a bušil na dveře koupelny.
"Sedím na záchodě!" křičela jsem a neubránila se kašli. Zvracení mi trvalo dlouho, protože jsem snědla hodně chleba. Proč proboha vůbec ten chleba jím, když vím moc dobře, jak je obtížné ho vyzvracet. Umyla jsem si obličej a otevřela dveře. Máma a Jesper na mě udiveně zírali.
"Marie, vždyť ty jsi zvracela," řekla vyčítavě máma.
"Udělalo se mi špatně, mami," zavrčela jsem. "Já za to kru-ci nemůžu," dodala jsem.
"Ale tys zvracela schválně, abys věděla!" pokračovala.
"To teda ani náhodou," odpověděla jsem jí naštvaně a šla do obýváku. Sakra, teď ze mě nespustí oči. Už jsem se nemohla dočkat, až pojedu zas do Japonska!
Když jsme později leželi s Jesperem v posteli, zeptal se mě starostlivě, jestli je všechno v pořádku.
"Jo, to víš, že jo. Jenom se mi udělá trochu špatně, a vy se na mě hned vrhnete," pobrekávala jsem a opřela si hlavu o jeho teplé rameno.
"No, za to přece nemůžeš, když se ti udělá blbě," utěšoval mě a já mu děkovala svým křehkým tělem. Tu noc jsem se rozhodla, že si vyberu Jespera. Nade všechno mě miluje a může mi dát to bezpečné zázemí, po kterém v skrytu duše toužím. Ráno jsem cítila nesmírnou úlevu, teď už to jenom musím říct Renému, a pak bude všechno lepší.Velikonoce rychle utekly a konečně přišel den návratu do Japonska. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem cítila úlevu - litovala jsem, že budu bez rodiny a bez Jespera, ale líbilo se mi, že zas budu moct být sama se svými myšlenkami. Letěli jsme přes Hongkong, a když jsem tam po 12 hodinách vyčerpaná vystoupila z letadla, jela jsem rovnou do hotelu. Nikdy předtím jsem v Hongkongu nebyla, a tak jsem se rozhodla jít se podívat do města a dát si něco k jídlu. Bylo legrační procházet se těmi malými uličkami plnými zvláštních čínských
věcí.
"Ale tys zvracela schválně, abys věděla!" pokračovala.
"To teda ani náhodou," odpověděla jsem jí naštvaně a šla do obýváku. Sakra, teď ze mě nespustí oči. Už jsem se nemohla dočkat, až pojedu zas do Japonska!
Když jsme později leželi s Jesperem v posteli, zeptal se mě starostlivě, jestli je všechno v pořádku.
"Jo, to víš, že jo. Jenom se mi udělá trochu špatně, a vy se na mě hned vrhnete," pobrekávala jsem a opřela si hlavu o jeho teplé rameno.
"No, za to přece nemůžeš, když se ti udělá blbě," utěšoval mě a já mu děkovala svým křehkým tělem. Tu noc jsem se rozhodla, že si vyberu Jespera. Nade všechno mě miluje a může mi dát to bezpečné zázemí, po kterém v skrytu duše toužím. Ráno jsem cítila nesmírnou úlevu, teď už to jenom musím říct Renému, a pak bude všechno lepší.Velikonoce rychle utekly a konečně přišel den návratu do Japonska. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem cítila úlevu - litovala jsem, že budu bez rodiny a bez Jespera, ale líbilo se mi, že zas budu moct být sama se svými myšlenkami. Letěli jsme přes Hongkong, a když jsem tam po 12 hodinách vyčerpaná vystoupila z letadla, jela jsem rovnou do hotelu. Nikdy předtím jsem v Hongkongu nebyla, a tak jsem se rozhodla jít se podívat do města a dát si něco k jídlu. Bylo legrační procházet se těmi malými uličkami plnými zvláštních čínských
věcí.
Zde potkate osamele divky - http://horkedivky.top