Po měsíci jsem cítila, že mi jsou džíny volnější, a měla jsem z toho radost. Modelky z agentury mě chválily, jakou mám pevnou vůli, že si dokážu odříct sladkosti, a když moje šéfová jednou v pátek večer prohlásila, že vypadám lépe než kdy předtím, nebylo už pro mě cesty zpátky.
Dříve jsem ráda vyrážela s kolegyněmi do města, ale časem jsem si zvykla přidávat se k nim, až když byly po večeři. Chlácholila jsem se tím, že by ostatní nepochopily, jak to že já si dávám jenom jeden chod, zatímco ony si pochutnávají na několika. Brzy to bylo tak, že jsem přicházela kolem jedenácté hodiny s prázdným žaludkem a bavila se s nimi až do rána.
Byla jsem sama se sebou spokojená, líbila se mi ta nově
nabytá moc. Konečně jsem dokázala dělat něco pořádně. Pracovní nabídky se jenom hrnuly a všichni shodně prohlašovali, že jsem hezčí než kdy dříve. Ale moje sebedůvěra, která by díky všem těm pochvalám měla vyrůst až do nebe, se naopak scvrkávala. Jestliže se mi za tak krátkou dobu podařilo takhle zkrásnět, jaké zázraky bych teprve mohla dokázat za pár měsíců? Trávila jsem neuvěřitelnou spoustu času plánováním rozvrhu svých dnů.
Každý den mi začínal kolem deváté, kdy jsem mírně zničená náročným nočním životem vstávala z postele. Vypila jsem hrnek kafe a dala si cigaretu. Pila jsem dvakrát tolik kafe a kouřila dvakrát tolik cigaret než před Vánoci. "Není to zdravé," radil mi můj chytrý vnitřní hlas, zatímco ten druhý, vytrvalý, byl přesvědčen, že to je nevyhnutelné, pokud chci dosáhnout svého cíle a ještě víc zhubnout. Dopoledne mi uteklo při návštěvách klientů, první přestávka byla až na oběd, který jsem rychle odbyla miskou polévky. Ostatní si vůbec nevšimli, jak málo jím, protože jsem je po celou dobu oběda něčím bavila. "Jak je to s nimi jednoduché," myslela jsem si vždycky, když jsme vstávali od stolu a oni si hladili plné břicho. Přišlo mi zvláštní, jak rychle jsem si zvykla jíst tak málo, aniž bych cítila hlad. Odpoledne jsem trávila většinou v agentuře s modelkami, které zrovna nebyly v práci. Sesedly jsme se kolem kulatého stolku, pily colu light, kouřily a smály se až do večera. Pro mě osobně to bylo s jídlem nejhorší večer. Večeře jsem odjakživa milovala, ale teď bylo potřeba vypořádat se s nimi co nejrychleji. Čím kratší dobu jsem večeřela, tím míň jsem toho snědla. René několikrát poznamenal, že jsem při našich dřív tak romantických večeřích najednou jak duchem nepřítomná.
"Jsem jenom unavená," pípla jsem a zahrnula ho polibky,aby přišel na jiné myšlenky. Ve dne tvrdě pracoval a kolem desáté, kdy jsem se já začala probouzet, už padal únavou. Toužila jsem po nějakém povyražení a Tokio bylo pro milovníky nočního života jako já ideální. Často jsem vyrážela do města sama, a stejně nakonec skončila v družném rozhovoru s tím nebo oním. Nikdy mi nedělalo problém dát se s někým do řeči, a seznámila jsem se tak s těmi nejneuvěřitelnějšími lidmi.
Byla jsem sama se sebou spokojená, líbila se mi ta nově
nabytá moc. Konečně jsem dokázala dělat něco pořádně. Pracovní nabídky se jenom hrnuly a všichni shodně prohlašovali, že jsem hezčí než kdy dříve. Ale moje sebedůvěra, která by díky všem těm pochvalám měla vyrůst až do nebe, se naopak scvrkávala. Jestliže se mi za tak krátkou dobu podařilo takhle zkrásnět, jaké zázraky bych teprve mohla dokázat za pár měsíců? Trávila jsem neuvěřitelnou spoustu času plánováním rozvrhu svých dnů.
Každý den mi začínal kolem deváté, kdy jsem mírně zničená náročným nočním životem vstávala z postele. Vypila jsem hrnek kafe a dala si cigaretu. Pila jsem dvakrát tolik kafe a kouřila dvakrát tolik cigaret než před Vánoci. "Není to zdravé," radil mi můj chytrý vnitřní hlas, zatímco ten druhý, vytrvalý, byl přesvědčen, že to je nevyhnutelné, pokud chci dosáhnout svého cíle a ještě víc zhubnout. Dopoledne mi uteklo při návštěvách klientů, první přestávka byla až na oběd, který jsem rychle odbyla miskou polévky. Ostatní si vůbec nevšimli, jak málo jím, protože jsem je po celou dobu oběda něčím bavila. "Jak je to s nimi jednoduché," myslela jsem si vždycky, když jsme vstávali od stolu a oni si hladili plné břicho. Přišlo mi zvláštní, jak rychle jsem si zvykla jíst tak málo, aniž bych cítila hlad. Odpoledne jsem trávila většinou v agentuře s modelkami, které zrovna nebyly v práci. Sesedly jsme se kolem kulatého stolku, pily colu light, kouřily a smály se až do večera. Pro mě osobně to bylo s jídlem nejhorší večer. Večeře jsem odjakživa milovala, ale teď bylo potřeba vypořádat se s nimi co nejrychleji. Čím kratší dobu jsem večeřela, tím míň jsem toho snědla. René několikrát poznamenal, že jsem při našich dřív tak romantických večeřích najednou jak duchem nepřítomná.
"Jsem jenom unavená," pípla jsem a zahrnula ho polibky,aby přišel na jiné myšlenky. Ve dne tvrdě pracoval a kolem desáté, kdy jsem se já začala probouzet, už padal únavou. Toužila jsem po nějakém povyražení a Tokio bylo pro milovníky nočního života jako já ideální. Často jsem vyrážela do města sama, a stejně nakonec skončila v družném rozhovoru s tím nebo oním. Nikdy mi nedělalo problém dát se s někým do řeči, a seznámila jsem se tak s těmi nejneuvěřitelnějšími lidmi.
Jednou večer, když jsem ucucávala bílé víno, které jsem si zvykla pít místo kaloricky vydatného piva, jsem se seznámila s Kristiannou - hezkou blondýnou, která studovala japonštinu. Byla to přesně ta kamarádka, jakou jsem hledala. Otevřená, ambiciózní a neuvěřitelně milá. Brzy jsme zjistily, že toho máme spoustu společného, a zanedlouho jsme spolu trávily hodně času. Když jsem nebyla na castingu nebo v práci, vysedávaly jsme hodiny po kavárnách s kafem a cigaretou a povídaly si. Byla chytrá a já ji měla ráda. Většinu dne strávila na univerzitě, ale když měla chvíli čas, chodila trénovat do posilovny. Já nikdy předtím do posilovny ani nevkročila a ani jsem nic takového neměla v plánu. Ale záviděla jsem jí její vůli. Vůbec jsem nevěnovala pozornost tomu, že to rozhodně potřebovala víc než já. Byla mnohem menší a vážila o deset kilo víc. Připadala mi hezká, ale souhlasila jsem s ní, že pár kilo by shodit mohla.
Když musel René několik týdnů nato odjet na služební cestu, nastěhovala jsem se ke Kristianně do jejího hezkého bytu. Kristianna chtěla zhubnout a já seji rozhodla podpořit.
"Ty snad přece už hubnout nebudeš?" ptala se překvapeně s pohledem upřeným na moji už tak útlou postavu. Za dva měsíce se zbavila čtyř kil a ještě jsem nebyla se svým tělem tak spokojená.
Když musel René několik týdnů nato odjet na služební cestu, nastěhovala jsem se ke Kristianně do jejího hezkého bytu. Kristianna chtěla zhubnout a já seji rozhodla podpořit.
"Ty snad přece už hubnout nebudeš?" ptala se překvapeně s pohledem upřeným na moji už tak útlou postavu. Za dva měsíce se zbavila čtyř kil a ještě jsem nebyla se svým tělem tak spokojená.
"Ne, ne," vykoktala jsem a v duchu si říkala: "To si piš, že jo." Nesměla stát mému plánu v cestě, a tak jsem ji urychleně přesvědčila, že hledám zdravější životní styl a že jenom a právě ona mi s tím může pomoct. Kristianna, která byla vždycky ochotná pomáhat všem, mě podpořila a slíbila mi, že spolu se určitě naučíme žít zdravě a bez přemíry tuků.
Neměla nejmenší příležitost odhalit, že můj tajný plán je shodit dalších pár kilo. Jednoho večera to však málem skončilo špatně. Cestou z baru jsme se neudržely, zašly do KFC a nakoupily tam, co se dalo. Smály jsme se tomu prohřešku celou cestu domů a už se nám sbíhaly sliny. Vrhly jsme se na jídlo a moje hladové tělo si vychutnávalo každé sousto. Jenže když jsme to celé snědly, měla jsem tak špatné svědomí, že jsem to nemohla vydržet. Stáhl se mi žaludek, běžela jsem do koupelny a strčila si prst do krku. Bohužel jsem se přitom rozkašlala a Kristianna se hned přiběhla podívat, co se děje. A já tam stála s vystrčeným zadkem a s prstem v puse. Samou hanbou jsem se ani neodvažovala na ni podívat, tak trapně mi bylo.
"Udělalo se mi hrozně zle, Kristianno," brečela jsem, když mě objala.
"Marie, proboha, snad jsi než vracela schválně?" Viděla jsem, že má strach, a rozbrečela jsem se ještě víc.
"Ne, to víš, že ne," pobrekávala jsem, "akorát už prosté nesnesu nic tučného." Bylo na ní vidět, že jsem ji zas tak úplně nepřesvědčila, ale když jsem se vybrečela, dala jsem se do vyprávění veselé historky z práce a za chvíli už jsem cítila, že mi věří. Byla jsem přece úplně v pohodě, jenom se mi udělalo špatně.
Když jsme konečně šly spát, potichu jsem brečela. Předtím jsem si nikdy prst do krku nestrkala. Co se to se mnou děje? Měla jsem strach, ale zároveň jsem cítila i určitou úlevu, že jsem konečně našla způsob, jak se jídla zbavit. Teď budu zase moct večeřet s ostatními z agentury i s Reném a Kristiannou, a když toho sním moc, tak se prostě stačí vyzvracet. Konečně jsem zhubla a nic na světě mě nepřinutí zase přibrat.Ty dva týdny, co byl René pryč, utekly jako voda a já si celá šťastná zase balila tašku, abych se k němu mohla zpátky nastěhovat. U něj doma bude mnohem jednodušší nejíst příliš moc. Je přece celé dny pryč, takže jediná doba, kdy budu muset něco sníst, je večer. Kristiannina kúra vzala brzo za své a já byla nucená jíst mnohem víc, než jsem sama chtěla, protože jsem se bála, aby nezjistila, že něco není v pořádku. Ani zvracet jsem se už u ní znovu neodvažovala, protože v jejím malém bytě bylo všechno slyšet.
Takže jsem byla radostí bez sebe, že se zase stěhuju domů. René cítil, jak jsem šťastná, a přestal se už zmiňovat o tom, že toho moc nejím. "To víš, modelky moc nejedí," smála jsem se a to ho přesvědčilo. Jesper mi dál psal týden co týden a já si uvědomovala, že takhle by to být nemělo. Na jednu stranu jsem Jespera milovala, na druhou stranu jsem si ale byla jistá, že z toho nakonec stejně nic pořádného nebude. René věděl, že mám v Dánsku přítele, ale doufal, že to časem vyšumí. Nenutil mě dělat konečné rozhodnutí a já mu za to byla vděčná.
Moje modelingové album bylo čím dál tím víc tlustší, jak v něm přibývaly další a další fotky z různých časopisů a katalogů. Byla jsem tehdy nejžádanější modelkou z celé agentury a byla jsem na to jaksepatří pyšná. Často jsem volala domů
matce a vyprávěla jí, jak dobře se mám. Taky na mě byla hrdá a to pro mě hodně znamenalo. Měla dost těžký život, a proto mi vždycky moc záleželo na tom, abych jí udělala radost.
Těšila jsem se jako malé děcko, až se dostanu domů na velikonoční prázdniny, do máminy vřelé náruče. V nitru jsem doufala, že mi dokáže pomoct dostat se z toho, k čemu jsem měla vykročeno, přestože jsem někde hluboko ve svém nitru dobře věděla, že už je pozdě. Dělo se se mnou něco, co jsem nebyla schopná kontrolovat, a už vůbec ne zastavit. Hlas uvnitř v hlavě se ozýval čím dál častěji a nabádal mě, abych nejedla. V té době jsem nedokázala popsat slovy, co se to ve mně odehrává. Žila jsem jinak než dřív. Pracovala jsem, trávila čas s Reném a Kristiannou, ale byla jsem duchem nepřítomná. Moje myšlenky se od rána do večera točily jenom kolem dvou věcí: toho, co budu jíst, a především kolem toho, co jíst nebudu. Každý den měl své pevné schéma a já si ani jednou nedovolila se od něj odchýlit.
Každé ráno jsem si vzala blok a strávila skoro celou hodinu tím, že jsem si plánovala den minutu po minutě. Představovala jsem si, že nebudu jíst tak moc, když si určím na jídlo jenom přesně vymezenou dobu. Samozřejmě že jsem tam pečlivě zapisovala i všechny ostatní denní aktivity, ale vrcholem všeho bylo, když jsem se měla rozhodnout, kdy budu moct něco sníst a co to bude. Nemůžu říct, že bych byla přímo šťastná, ale když jsem kouřila druhou cigaretu dne a radovala se, že mám přehled o svém denním jídelníčku, byla jsem skálopevně přesvědčená, že jsem na správné cestě.
Neměla nejmenší příležitost odhalit, že můj tajný plán je shodit dalších pár kilo. Jednoho večera to však málem skončilo špatně. Cestou z baru jsme se neudržely, zašly do KFC a nakoupily tam, co se dalo. Smály jsme se tomu prohřešku celou cestu domů a už se nám sbíhaly sliny. Vrhly jsme se na jídlo a moje hladové tělo si vychutnávalo každé sousto. Jenže když jsme to celé snědly, měla jsem tak špatné svědomí, že jsem to nemohla vydržet. Stáhl se mi žaludek, běžela jsem do koupelny a strčila si prst do krku. Bohužel jsem se přitom rozkašlala a Kristianna se hned přiběhla podívat, co se děje. A já tam stála s vystrčeným zadkem a s prstem v puse. Samou hanbou jsem se ani neodvažovala na ni podívat, tak trapně mi bylo.
"Udělalo se mi hrozně zle, Kristianno," brečela jsem, když mě objala.
"Marie, proboha, snad jsi než vracela schválně?" Viděla jsem, že má strach, a rozbrečela jsem se ještě víc.
"Ne, to víš, že ne," pobrekávala jsem, "akorát už prosté nesnesu nic tučného." Bylo na ní vidět, že jsem ji zas tak úplně nepřesvědčila, ale když jsem se vybrečela, dala jsem se do vyprávění veselé historky z práce a za chvíli už jsem cítila, že mi věří. Byla jsem přece úplně v pohodě, jenom se mi udělalo špatně.
Když jsme konečně šly spát, potichu jsem brečela. Předtím jsem si nikdy prst do krku nestrkala. Co se to se mnou děje? Měla jsem strach, ale zároveň jsem cítila i určitou úlevu, že jsem konečně našla způsob, jak se jídla zbavit. Teď budu zase moct večeřet s ostatními z agentury i s Reném a Kristiannou, a když toho sním moc, tak se prostě stačí vyzvracet. Konečně jsem zhubla a nic na světě mě nepřinutí zase přibrat.Ty dva týdny, co byl René pryč, utekly jako voda a já si celá šťastná zase balila tašku, abych se k němu mohla zpátky nastěhovat. U něj doma bude mnohem jednodušší nejíst příliš moc. Je přece celé dny pryč, takže jediná doba, kdy budu muset něco sníst, je večer. Kristiannina kúra vzala brzo za své a já byla nucená jíst mnohem víc, než jsem sama chtěla, protože jsem se bála, aby nezjistila, že něco není v pořádku. Ani zvracet jsem se už u ní znovu neodvažovala, protože v jejím malém bytě bylo všechno slyšet.
Takže jsem byla radostí bez sebe, že se zase stěhuju domů. René cítil, jak jsem šťastná, a přestal se už zmiňovat o tom, že toho moc nejím. "To víš, modelky moc nejedí," smála jsem se a to ho přesvědčilo. Jesper mi dál psal týden co týden a já si uvědomovala, že takhle by to být nemělo. Na jednu stranu jsem Jespera milovala, na druhou stranu jsem si ale byla jistá, že z toho nakonec stejně nic pořádného nebude. René věděl, že mám v Dánsku přítele, ale doufal, že to časem vyšumí. Nenutil mě dělat konečné rozhodnutí a já mu za to byla vděčná.
Moje modelingové album bylo čím dál tím víc tlustší, jak v něm přibývaly další a další fotky z různých časopisů a katalogů. Byla jsem tehdy nejžádanější modelkou z celé agentury a byla jsem na to jaksepatří pyšná. Často jsem volala domů
matce a vyprávěla jí, jak dobře se mám. Taky na mě byla hrdá a to pro mě hodně znamenalo. Měla dost těžký život, a proto mi vždycky moc záleželo na tom, abych jí udělala radost.
Těšila jsem se jako malé děcko, až se dostanu domů na velikonoční prázdniny, do máminy vřelé náruče. V nitru jsem doufala, že mi dokáže pomoct dostat se z toho, k čemu jsem měla vykročeno, přestože jsem někde hluboko ve svém nitru dobře věděla, že už je pozdě. Dělo se se mnou něco, co jsem nebyla schopná kontrolovat, a už vůbec ne zastavit. Hlas uvnitř v hlavě se ozýval čím dál častěji a nabádal mě, abych nejedla. V té době jsem nedokázala popsat slovy, co se to ve mně odehrává. Žila jsem jinak než dřív. Pracovala jsem, trávila čas s Reném a Kristiannou, ale byla jsem duchem nepřítomná. Moje myšlenky se od rána do večera točily jenom kolem dvou věcí: toho, co budu jíst, a především kolem toho, co jíst nebudu. Každý den měl své pevné schéma a já si ani jednou nedovolila se od něj odchýlit.
Každé ráno jsem si vzala blok a strávila skoro celou hodinu tím, že jsem si plánovala den minutu po minutě. Představovala jsem si, že nebudu jíst tak moc, když si určím na jídlo jenom přesně vymezenou dobu. Samozřejmě že jsem tam pečlivě zapisovala i všechny ostatní denní aktivity, ale vrcholem všeho bylo, když jsem se měla rozhodnout, kdy budu moct něco sníst a co to bude. Nemůžu říct, že bych byla přímo šťastná, ale když jsem kouřila druhou cigaretu dne a radovala se, že mám přehled o svém denním jídelníčku, byla jsem skálopevně přesvědčená, že jsem na správné cestě.
ahoj..ne-e..tohle co mi je nemá s anou nic společného..;)..mám Crohna víš a to je prej už vrozené bo co..