Moje podrážděnost rostla a rostla, čím víc jsme se blížili k Jesperovým prarodičům. Jak já jenom nesnášela tuhletu komedii, které se říkalo vánoční večeře. Trvalo to zpravidla dvanáct nekonečných hodin, než jsme se zas dostali do auta a jeli domů, a za těch dvanáct hodin se stihlo probrat všecko, od fantastického fotbalového talentu Jesperova mladšího bratra až po babiččino bolení v kříži, které ji trápilo už léta.
Když Jesperova maminka otevřela dveře, snažila jsem se vyloudit na tváři úsměv. Byla to vždycky ona, kdo nás jako pravý generál nadirigovala na naše místa a čekala, až se na ni vděčně usměju za to, že mě zas po roce posadila vedle strýčka Dennise z jižního Jutska. Ne že bych měla něco proti jižnímu Jutsku nebo strýčku Dennisovi, jen jsme si prostě neměli moc o čem povídat. Těch pár vět o počasí vystačilo tak na prvních pět minut; zbývajících 11 hodin a 55 minut jsem se tedy, jak se dalo čekat, smála s ostatními tchyniným veselým historkám a objímala už po sto padesáté páté dědečka.
Podívala jsem se přes stůl na Jespera, který byl ve svém živlu. Seděl samozřejmě po boku své matky a všichni ho jako vždycky vychvalovali až do nebes. Jeho úsměv byl s přibývajícím odpolednem čím dál širší a jeho oči víc a víc zarudlé. Přistihla jsem se, jak přemýšlím o tom, co tam sakra mezi těmi lidmi dělám, když s nimi nemám vůbec nic společného.
"Ty máš teď ale pěkně baculaté tvářičky," pokřikovala na mě přes stůl teta Gerda.
"To myslíš mě?" vykoktala jsem ze sebe celkem mile směrem k tomu narůžovělému obličejíku orámovanému trvalou.
"Jo, tebe! Je vidět, žes trochu přibrala. Ohromně ti to sluší!" švitořila zvesela.
"Děkuju," stěží jsem se zmohla na odpověď a koutkem oka zahlédla, jak se Jesperovy červené oči rozzářily. Pusu měl rozšklebenou jak prasklinu v dřeváku a já se musela fakt přemáhat, abych na něj přes stůl nezakřičela "ty jsi ale pitomec". Věděl, jak nesnáším, když někdo mluví o tom, kolik vážím. Jako kdybych si sama nevšimla, že moje proslulé tvářičky jako jablíčka jsou teď ještě trochu kulatější. Nakládaná ryba mi bobtnala v puse a já v duchu vystřelila na tetu Gerdu otrávený šíp. Teď už jsem mohla rovnou jet domů, celý den byl totálně pokažený.
Podívala jsem se přes stůl na Jespera, který byl ve svém živlu. Seděl samozřejmě po boku své matky a všichni ho jako vždycky vychvalovali až do nebes. Jeho úsměv byl s přibývajícím odpolednem čím dál širší a jeho oči víc a víc zarudlé. Přistihla jsem se, jak přemýšlím o tom, co tam sakra mezi těmi lidmi dělám, když s nimi nemám vůbec nic společného.
"Ty máš teď ale pěkně baculaté tvářičky," pokřikovala na mě přes stůl teta Gerda.
"To myslíš mě?" vykoktala jsem ze sebe celkem mile směrem k tomu narůžovělému obličejíku orámovanému trvalou.
"Jo, tebe! Je vidět, žes trochu přibrala. Ohromně ti to sluší!" švitořila zvesela.
"Děkuju," stěží jsem se zmohla na odpověď a koutkem oka zahlédla, jak se Jesperovy červené oči rozzářily. Pusu měl rozšklebenou jak prasklinu v dřeváku a já se musela fakt přemáhat, abych na něj přes stůl nezakřičela "ty jsi ale pitomec". Věděl, jak nesnáším, když někdo mluví o tom, kolik vážím. Jako kdybych si sama nevšimla, že moje proslulé tvářičky jako jablíčka jsou teď ještě trochu kulatější. Nakládaná ryba mi bobtnala v puse a já v duchu vystřelila na tetu Gerdu otrávený šíp. Teď už jsem mohla rovnou jet domů, celý den byl totálně pokažený.
Když jsem konečně zas seděla v autě se svým opilým přítelem vedle sebe, pomalu mi začaly po tvářích stékat slzy. Mám ty nejnaducanější tváře na světě a vedle mě sedí tenhle opilý pitomec. "Fakt jsem přibrala?" zeptala jsem se Jespera, který podřimoval s otevřenou pusou a sliny mu tekly po bradě.
"Jo, ale víc tebe je víc pro mě," uchechtl se a štípl mě do prsa. Když jsem mu dávala ruku pryč, měla jsem úplně stažený žaludek.
Druhý den ráno jsem vyhrabala ze skříně starou váhu. Pamatovala jsem si, že před půl rokem jsem vážila 52 kilo, takže když váha ukázala 54, bylo mi zas do breku. Teta Gerda měla tedy pravdu. Přibrala jsem, a když jsem se podívala pořádně, bylo mi jasné, že se mi nezakulatily jen tvářičky. Obrátila jsem se k zrcadlu bokem a pozorně si prohlížela celé tělo. Dřív jsem měla kůži na břiše pěkně napnutou, teď však byla trochu po-vaďlá a zadek kulatější.
"Do prčic," nadávala jsem si pro sebe, když jsem váhu uklízela. Hned mi bylo jasnější, proč už v Tokiu nedostávám tak často nabídky na módní přehlídky. Myslí si zkrátka, že jsem moc tlustá. Chápu je. Japonci jsou přece takoví drobní, a najednou si přijde Evropanka s takhle velikým zadkem. Musíš s tím něco dělat, Marie!
"Jo, ale víc tebe je víc pro mě," uchechtl se a štípl mě do prsa. Když jsem mu dávala ruku pryč, měla jsem úplně stažený žaludek.
Druhý den ráno jsem vyhrabala ze skříně starou váhu. Pamatovala jsem si, že před půl rokem jsem vážila 52 kilo, takže když váha ukázala 54, bylo mi zas do breku. Teta Gerda měla tedy pravdu. Přibrala jsem, a když jsem se podívala pořádně, bylo mi jasné, že se mi nezakulatily jen tvářičky. Obrátila jsem se k zrcadlu bokem a pozorně si prohlížela celé tělo. Dřív jsem měla kůži na břiše pěkně napnutou, teď však byla trochu po-vaďlá a zadek kulatější.
"Do prčic," nadávala jsem si pro sebe, když jsem váhu uklízela. Hned mi bylo jasnější, proč už v Tokiu nedostávám tak často nabídky na módní přehlídky. Myslí si zkrátka, že jsem moc tlustá. Chápu je. Japonci jsou přece takoví drobní, a najednou si přijde Evropanka s takhle velikým zadkem. Musíš s tím něco dělat, Marie!
úžasnej blog :)