"To ne, ale tak aspoň cinzano..."
"Přestaňte blbnout," napomene nás Lenka. "Honem, ťukejte.
Já už mám na ten dort děsnou chuť."
"Hodně štěstí přejem, hodně štěstí přejem," začnou skřehotat
trojhlasně a tak úděsně falešně, až mě brní uši.
"Hodně štěstí, milá Edito..."
"Proč máš tak blbý jméno, co se nevejde ani do rýmu?"
protestuje opět Bára, avšak Míša do ní drbne, aby sklapla a spo-
lečně s nimi dokončila zhudebněné přání.
"...hodně štěstí přejem."
"Tedy," řehtám se, "do Kuhnova dětského sboru by vás ne-
vzali, to vám mohu dát písemně."
Bára vypne bujné poprsí, změří si zálibně svou siluetu v od-
razu prosklené výplně dveří a zamrká na mne: "Na to máme
moc velká ňadra, co?"
Lence, které se sbíhají sliny, naše vtipkování veselé nepři-
padá, vrazí mi do ruky krabici převázanou barevnou stužkou,
jejíž obsah neomylně typnu na višně v čokoládě, ale před hol-
kama ji nerozbalím, to tak, sežraly by mi je, ještě jednou mi
popřeje osobně a už se cpe dortem. Moje drahé kamarádky tím
inspiruje, Bára mi věnuje podlouhlý předmět válcovitého tvaru,
určitě nějaký parfém, no jistě, srdečně jí poděkuji za Excla-
mation, a knížka, jíž mě obdaruje Míša, mě potěší nejvíc, pro-
tože ji ještě ve své sbírce nemám.
Bára je pěkně nevděčná, ačkoli se cpe, až se jí dělají boule
za ušima, sotva dojí, zeptá se: "Nic víc nebude?"
"Můžeme celou rundu zopakovat," nabídnu, protože mám
také pocit, že jeden dílek pouze podráždil žaludek, a nakrájím
další porce, byť tentokrát o něco užší, to aby zbylo na mámu
s tátou. Míša s Lenkou si okamžitě přistrčí talířky, nicméně
Bára zůstane nad věcí. "Myslela jsem třeba chlebíčky, sladký
už nechci. Byla bych tlustá!"
"Ty máš tak co říkat," uchichtne se Míša.
"S kilem nadváhy bys nevyhrála první vicemiss 2. B, co?"
připojí se Lenka.
"Radši jezte," zavrčím. Milé dámy mě pěkně štvou! Nepo-
zvala jsem je proto, aby se vychloubaly svými úspěchy!
"Vandě bych první místo nedala," míní Bára, "ale jinak to
pořadí docela sedělo, že jo? Papežka nemohla dopadnout jinak
než na posledním a zubatá Sahulová na předposledním."
"Petra má ty svoje raťafáky vážně děsný," uzná Lenka. "Di-
vím se jí, že si s tím nedá něco udělat."
"To asi není jen tak," míní Míša a holky se pustí do debaty,
zda jsou lékaři schopní odstranit předkus. Vůbec jim nevadí,
že jejich hostitelka zarputile mlčí. Uvědomím si totiž hrůzu
situace. Po mně už je jenom vyzubená Sahulová a chudák Hanka
Papežova s deformací páteře. Skončila jsem devátá, protože...
protože jsem tlustá.
"Nemůžete změnit téma?" osopím se na ně nepřívětivě.
"Mělas pozvat nějaký kluky," vyčte mi Bára. "Hned by bylo
veseleji. Co můžou dělat samotný ženský, než pomlouvat?"
"Když nepřišli kluci sem, můžeme jít my za nimi, ne?" na-
vrhne Lenka a hned svůj plán rozvíjí: "Minulej pátek jsem byla
na disce U hrobaře, mělo to skvělej odpich."
"Vážně?" chytí se toho Bára. "Bylo tam hodně kluků?"
Než se nadějeme, je po oslavě. Bára se dá vyhecovat, domluví
se s Lenkou a protože se jim mě a Míšu nepodaří přesvědčit,
obě se s námi loučí, aby stihly diskotéku.
"Mohla jsi jít s nimi," pokrčím rameny.
"Víš, co jsme si slíbily, ne? Jedině spolu," připomene mi
svou věrnost. Hm, je to od ní sice hezké, ale v hloubi duše mě
napadne, že takhle se, chudinka, jen tak na diskotéku nedostane.
Abych tam někde trčela v koutě jako tovární komín a vnímala
přezíravé a posměšné pohledy kluků...?! Nikdy!
Nakonec, nejlépe je mi doma. Míša se před osmou rozloučí,
to prý aby seji táta nevydal hledat, jako sejito stalo už mockrát,
a já zůstanu sama. Dočtu si tu prima knížku a dokonce hned
začnu číst dárek od Míši, ke kterému bezmyšlenkovitě ujídám
dort kousek po kousku.
Vzpamatuji se, teprve když se v krabici krčí tři vyzáblé, ze
všech stran opižlané plátky. No, to jsem tomu dala! Honem jeden
dílek zarovnám, aby nebyl tak křivý, načež zjistím, že je proti
ostatním hubenější, musím tedy zeštíhlet i ty zbývající... Kriticky
se na své dílo zadívám: má cenu nechávat našim takový trošíček?
Mamča mi přijde blahopřát rovnou do postele. Dostanu pusu
na čelo a tisícovku se slovy: "Kup si něco pěkného, Edito.
Tuhle jsem potkala Vandu v něčem, co připomínalo kombinézu
z lesklého kovu, vypadala v tom nádherně."
"Ta vypadá nádherně i v teplákovce," zavrčím nasupeně.
Poslouchat ódy na mou spolužačku a zároveň dceru máminy
přítelkyně z dětství, jelikož obě pocházejí z jedné vesnice, je
to poslední, co bych si představovala! Odmala ji mám na talíři,
Vanda to, Vanda ono, Vanda je vždycky ve všem lepší!
"V lednici máš něco na zub," oznámí mi, jako by mou ná-
mitku neslyšela. "A koukej vstát, pojedeme k babičce."
Ti, kdož se narodili stejně jako já 2. listopadu, tedy na Pa-
mátku zesnulých, jaksi musí počítat s tím, že krom nich ten
den slaví svůj svátek všichni zemřelí. Což tedy není zrovna
povzbuzující zjištění!
S neobyčejnou ochotou vyskočím z postele. Tedy, ne že bych
se tak strašlivě těšila na hřbitov v Zaječí, kde leží můj děda,
víc se těším na babičku a úplně nejvíc na její fantasticky dobré
koláče, které jistě na naši počest napekla, navštěvujem ji sice
sporadicky, leč s železnou pravidelností pětkrát ročně - třikrát
je důvodem návštěvy mamčin mrtvý tatínek, výročí narození,
úmrtí a Dušičky, dvakrát svátky vánoční a velikonoční. Dědu
si moc nepamatuji, zemřel, když mi bylo pět let, ale do Zaječí
jsem jezdívala ráda jako holka na prázdniny. Před čtyřmi lety
se však babička znovu vdala a vztahy v rodině děsně ochladly.
Moje máma totiž byla proti, považovala to za zradu na dědovi
a nenechala si od táty vysvětlit, že i babi je jen člověk a má
nárok na lásku, byť je jí přes šedesát.
K džínám si obleču vytahanou mikinu, ve které se cítím
nejlépe, protože mi báječně maskuje zadek, vlasy svážu do
ohonu a lehce si načerním řasy. Až do koupelny zalétnou vzru-
šené hlasy patřící mámě a Štěpánovi, urychlím ranní procedury
a jdu se mrknout, co se děje, že by náš génius také jednou
něco provedl?
"Štěpáne, to jsou hloupé vtipy," zlobí se mamka. "Kam jsi
ho schoval? Přiznej se!"
"Říkám ti," opakuje trpělivě, "že jsem ho ani neviděl."
"O co jde?" zeptám se zvědavě.
"Máma myslí, že jsem ti sežral dort," krčí brácha rameny.
"Včera jsem se vrátil až v noci a i když jsem lednici proluxoval
důkladně, žádnej dort v ní nebyl."
"Jo tak," protáhnu zklamaně, jelikož Štěpán je v tom zase
nevinně, jako vždycky! "Ten dort jsem snědla já -"
"Tys snědla celý dort?!" vyjeví se máma.
"...s holkama," dodám. "Pozvala jsem je na malou oslavu."
"Kolik vás bylo?"
"Já, Míša, Lenka a Bára. Čtyři," vypočítám.
Brácha vyprskne smíchy, máma vypadá pohoršeně: "Chceš
říct, že jste ve čtyřech děvčatech snědly dort na posezení?"
"Odpoledne bylo dlouhý," vykrucuji se.
"Edito, ty jsi nemožná," oznámí mi máma. "Proč se pořád
tak cpeš?! Budeš tlustá!"
"To už je," odtuší Štěpán nevzrušeně.
"Nemůžeš na sebe trochu dbát? Ty by sis takovou kombi-
nézu, co měla Vanda, ani koupit nemohla, protože bys v ní
byla jako žok. Podívej se na sebe, jak vypadáš. Svetry, mikiny,
rifle. To je celý tvůj šatník. Vanda je elegantní, štíhlounká,
a ty..." Mávne rukou, škoda mluvit.
"Pch!" urazím se a mám důvod odkráčet z kuchyně. Tátu
potkám vzápětí, nic netuše mi letmo popřeje k narozeninám
a podstrčí další bankovku.
"Jak se cítí šestnáctiletá slečna?" pokusí se o vtip.
"Stejně blbě jako muchomůrka."
Táta nezareaguje, možná mě ani neslyšel, pravděpodobně to
nebyla otázka, nýbrž konstatování faktu. Alespoň mu nemusím
vysvětlovat, že si připadám stejně hloupě jako na školní aka-
demii, kdy naše první Á spolu s paní učitelkou nacvičila po-
hádku Sněhurka a sedm trpaslíků. Vanda dostala roli Sněhurky,
Lukáš hrál prince, spolužáci trpaslíky, zvířátka, květinky a hou-
bičky. Na mě zbyla role muchomůrky červené. Máma mě na-
vlekla do bílých punčocháčů, bílé noční krajkové košilky, to
abych měla sukénku, přepásala červenou mašlí a na hlavu mi
narazila šíleně těžký a hlavně nestabilní červený klobouk s bí-
lými tečkami. To, že jsem jím zachytávala o kulisy, nebylo tak
hrozné jako hlásek jakéhosi dítěte z první řady, které za na-
pjatého ticha na mne ukázalo prstíčkem a vykřiklo: "To je ale
velká, tlustá, jedovatá a zlá houba!"
Myslím, že přesně tehdy se zrodil můj slonbidlovský kom-
plex méněcennosti. Od té doby jsem si podobných narážek vy-
slechla stovky, samozřejmě se moje mysl lehce otupila, ale
mrzí mě to stále - a teď, na gymplu, čím dál víc!!!
Cesta do Zaječí trvá naštěstí pouhých čtyřicet minut jízdy
autem, jinak bychom se ve voze snad udusili. Štěpánovi se
s námi totiž vůbec jet nechtělo, měl jiné plány a na máminy
přistoupil teprve po nátlaku, a naši se pěkně chytli, protože
koupený dušičkový věnec zůstal v chodbě na botníku. Vzájemně
se obviňovali, kdo za to může, a když táta, jenž návštěvy pří-
buzných považuje stejně jako Štěpán za zbytečnou ztrátu času,
posléze šlápl na brzdu, aby auto otočil a vrátil se zpátky, musela
jsem schody do pátého patra vyběhnout já, protože žádný z nich
se ani nepohnul, to jako aby si nezadal a neukázal, že věnec
zapomněl on. Normální blázinec, no.
Nemluví spolu ani v Zaječí, zatímco si pochutnávám na bá-
ječně tenkých koláčích s makovou, povidlovou a tvarohovou
nádivkou, táta se prochází spolu s dědou po zahradě a máma
se předvede coby pravá workholička, nehovoří o ničem jiném
než o své práci a nikoho dalšího ke slovu ani nepustí. Mele
jako kolovrátek dokonce i na hřbitově, což je, myslím, babičce
trochu nepříjemné, protože v dnešní slavnostní den se stal hřbitov
centrem všeho dění v Zaječí, položíme věnec a aniž bychom
alespoň chvilku postáli, spěcháme pryč. Když odmítnu vrátit
se domů bez jídla, táta koulí očima, podle něho si vymýšlím,
mamka návštěvu babičky prodlouží o půl hodiny. Málem na
stojáka, jsme už taková uspěchaná rodina, shltneme moravské
vrabce, chlupaté knedlíky a podomácku naložené zelíčko. Jsem
mastná až za ušima, naše máma zdaleka takhle skvěle vařit
neumí, babi je mistr kuchař. Nešetřím chválou, babička na mě
mrkne a naloží mi druhou porci.
"Editka je vděčnej strávník, pro tuje radost vařit," pochlebuje
si, zatímco máma se mračí.
"Taky podle toho vypadá," podotkne. "Místo aby si hlídala
váhu, cpe se jako krmná husa."
"Je ještě ve vývinu," namítne táta.
"Prosím tě," ohradí se mamča. "Ke správnému vývinu by jí
stačil poloviční příjem kalorií! Neber si další knedlík..."
"Tedy," namíchnu se. "Ty fakt umíš zkazit člověku radost
z jídla."
"Proč do ní vrtáš, Vladěno?" zastane se mne také babička.
"Vždyť není vůbec tlustá. Je pěkná, udělaná. Hezká holka."
"Krev a mlíko," doplní také děda svůj oblíbený slogan.
"Spíš sádlo," uchichtne se Štěpán, který dokáže spořádat ce-
lou kachnu a patnáct knedlíků a nepřibere ani gram.
"Nech bejt, kamaráde," opraví ho děda. "Edita je pořádná
ženská, mnohem hezčí než ty vyzábliny, co pořád ukazujou
v televizi. Vsadím se, že se kluci můžou strhat..."
Vztekle odhodím příbor, jen to zazvoní. "Krucinál, nemůžete
se konečně bavit o něčem jiným než o mně?!"
Ačkoli vím, že to děda myslel dobře, nechtěl mě na rozdíl
od mámy urazit ani se mne dotknout, vyběhnu z chalupy, abych
se schovala do přístěnku u králíkárny, hladila prstem dírkou
v pletivu šedomodré heboučké kožíšky a znovu načerpávala
ztracenou rovnováhu. Od jedenácti let, kdy jsem začala dospí-
vat, neslyším mámu říkat nic jiného. Copak se tenhle svět točí
jenom kolem vyhublých modelek a královen krásy?!