Sídliště Hvězdárna vypadá pěkně neutěšeně, vítr se prohání
mezi panelovými mohylami, ve vírech zvedá spadané listí
okrasných stromů a vhání těm několika jedincům, co se v oškli-
vém počasí toulají po venku, prach do očí. A určitě také Vandě,
kterou zahlédnu na její běžecké trati kolem Pennymarketu dál
ke kinu Větrník. Už ani kousek buchty! Ani jediný, maličký
kousíček!!! Byť ta od Míšiny maminky by určitě byla dobrouč-
ká, paní Němcová totiž na rozdíl od mámy umí skvěle vařit
a péct...
"Držím dietu," oznámím našim slavnostně po svém příchodu
z jazykové školy, kam se každou středu chodím zdokonalovat
v němčině, kterou sice na gymplu bereme, ale pouze jako
volitelný předmět druhým rokem, zatímco v angličtině jsme
pokročilí, protože tu se učíme už od páté třídy ZŠ.
Moje rozhodnutí ohledně omezené konzumace jídla mi
usnadní i večerní menu, kdy si naši dávají v mikrovlnce ohřáté
kupované plněné papriky, co bytostně nesnáším, a brácha se
cpe rohlíky, až se mu dělají boule za ušima.
"Už zase?" zareaguje mamka pochybovačně. "Do kdy ten-
tokrát? Do zítra, anebo dokonce do pondělí?"
"Dokud nebudu mít šedesát kilo," odpovím odhodlaně.
Štěpánovi zaskočí půlka rohlíku. "Srandisto."
"Ty se prvně nauč jíst," ušklíbnu se a abych jim předvedla,
že to myslím vážně, odejdu do svého pokoje bez obvyklé za-
cházky k lednici.
"Jsi ve vývinu, nemůžeš držet dietu," zavolá za mnou táta.
Neodpovím mu, vím o tom své! Tatík si patrně nevšiml, že
můj vývin se zastavil těsně před mými patnáctými narozeni-
nami. Jednoduše jsem od té doby nepovyrostla ani o milimetr
(naštěstí) a také některé jiné proporce zůstaly od té doby beze
změn. Podprsenka číslo 3 mi bohatě stačí! Ty ostatní se zaob-
lovaly, to je pravda, například zadek a boky, ale s vývinem to
nemá naprosto nic společného, tak co.
"Stejně to nevydrží," ujistí ho máma a víc si mě nevšímají.
Její nedůvěra se mě dotkne, i když je pravda, že můj nápad
omezit příjem kalorií není nic nového pod sluncem. Dosud však
vždycky ztroskotal na nepřekonatelné chuti jíst! Tentokrát to
myslím doopravdy. Když budu jen snídat a ve školní jídelně
obědvat, musím přece něco shodit, ne? Odpustit si večeře ne-
může být taková věda. Například dneska jsem jedla naposledy
v poledne a vůbec hlad nemám.
Rozložím si po desce psacího stolu učebnice a sešity, na
čtvrtek toho máme hodně, osm vyučovacích hodin za něco vydá.
Rozvrhnu si učení podle obtížnosti, nejprve nová slovíčka a gra-
matiku z angličtiny, pak dějepis, literaturu, mrknout se zběžně
na fyziku... Tedy, ne že bych si něco k snědku nedala! Ještě
se honem podívat na matematiku, to kdyby Kobližka napadlo
vytasit se s písemkou. Zbývá mi biologie, sice jsem nedávno
zkoušená byla, ale čert nikdy nespí. Páni, v deset večer jsem
možná našprtaná, ovšem hlad mám jako dřevorubec! Něco ma-
lého by přece nemohlo dietě uškodit...
Ne. Nedám si vůbec nic. Tak!
S žaludkem zpívajícím hlady se dojdu vysprchovat, vyčistím
si zuby a zalehnu. Musím hlad zaspat! Jenže... Jindy usínám,
sotva uléhám, dnes se mi oči otvírají jako na pérkách, poslou-
chám kvílení větru za oknem a...
V jedenáct nevydržím. Aniž bych si rozsvítila, po špičkách
se vkradu do kuchyně, dotápu k lednici, pohled do jejích osvět-
lených útrob mě neobyčejně potěší, a nedočkavě si utrhnu jednu
nožičku jemného párku, po chvíli váhání přidám na talířek ke-
čup, z chlebníku vytáhnu zbylý rohlík a rychle do sebe uko-
řistěné potraviny soukám. Na jídlo si potrpím odmala, hrozně
ráda si úhledně prostřu, nanosím na stůl nejrůznější laskominy
a potom hoduji...
Kradmé kroky přicházející z chodby mě přinutí přikrčit se
za roh kuchyňské linky. Pokud jde někdo z rodiny do koupelny,
nemůže mne zahlédnout! Potíž je ovšem v tom, že ten někdo
je brácha a nemíří do koupelny, nýbrž do kuchyně. Cvakne
vypínačem, jako by nebylo čtvrt na dvanáct, úzkou místnost
zalije ostré elektrické světlo a Štěpán, aniž by si všiml mé
skrčené postavy, přidřepne k lednici. Ve výběru potravin není
tak skromný jako já, nabere si asi čtyři nožky párků, zakrojí
si krajíc pařezák a teprve když hodlá ohřát párky v mikrovlnce,
zakopne o mne.
"Co tu blbneš?" vyjeví se, nicméně zbytky mé pozdní večeře
mu odpoví za mne. Na tváři se mu objeví vítězný škleb. "Jo
tak, to má být ta tvoje dieta, jo? Máma tě přecenila, myslela,
že vydržíš až do zítra."
"Starej se o sebe," odseknu, napřímím se a rychle shltnu
zbytek dobrůtky, která mi jaksi zhořkne na jazyku.
"Nežer, budeš tlustá," poradí mi nevybíravým způsobem.
"Cpát se na noc je to úplně nejhorší, co můžeš udělat."
"A že se podle toho řídíš!" nadhodím s nádechem ironie,
kterou se snažím zamaskovat svou slabost.
"Já - na rozdíl od tebe, sestřičko - jíst můžu. Třeba třikrát
za noc!"
"Trhni si," doporučím mu srdečně a rádoby vznešeně opustím
nejútulnější místnost v celém bytě. Mám na něho vztek, jak
to, že on je hubený jako tyčka, láduje se horem dolem a žádná
kila na něm nejsou vidět? Na sebe zuřím ještě víc! Krucinál,
copak jsem vážně taková třtina, která své předsevzetí nevydrží
déle než pár hodin?! S plným břichem se hladovka plánuje
lehce, jenže potom...!
Do kreslení, jak zjednodušeně nazývám výtvarný kroužek
při umělecké škole, nás chodí na podvečerní příjemnou hodinku
každý čtvrtek celkem šest. Krásně nám to vychází, tři kluci
a tři holky, někteří mladší, jiní starší, ale všichni si výborně
rozumíme, protože jsme zapálení do malování. Ve větší da-
vovce by to ani nebylo možné, takhle má Jakub, náš učitel, na
každého dost času a každému se ochotně věnuje.
"Nesmíš se bát rozmáchnout," domlouvá mi, když se na ar-
ších balicího papíru připevněných přímo na zdi pokoušíme
o nácvik prostorového cítění.