close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Střípky mých lásek - part 2

15. ledna 2010 v 18:01 |  Střípky mých lásek
Také Míšinou tváří proběhne záchvěv nelibosti.
"Sleduj, je trapná...," reaguje na Vandinu štíhlounkou po-
stavičku v elastickém cvičebním kompletu s čelenkou pod oho-
nem a náplety na holeních, jak s předpisově pracujícími pažemi
ve výši prsou sprintuje mezi paneláky.

"Že jí to není blbý," nechápavě vrtím hlavou. "Kdyby běhala
potmě, neřeknu, ale takhle, za bílýho dne!"
"Nechápu, co se snaží na svý postavě vylepšit," šklebí se
Míša. "No řekni, chtělo by se ti přijít ze školy a hurá, s jazykem
na vestě si hrát na maratonce?"
"Nejsem blázen," prohlásím opovržlivě.
"Proč to dělá?" přemýšlí Míša. "Kvůli klukovi?"
"Nemá žádnýho," odfrknu.
"Ale je hezká," přizná jí Míša neochotně.
"Jenže je blbá," odsoudím ji. "Ta si kluka nikdy nenajde,
i kdyby se uběhala k smrti."
Obraz běžící Vandy se mi z mysli nepodaří vypudit ani za
celé odpoledne. Sice jsme ji s gustem pomluvily, jako by z nás
mluvily zkušenosti - jenže problém je v tom, že ani Míša, ani
já žádného kluka nemáme, a to neběháme, a nikdy jsme ne-
měly!!! Na půldruhé hodinky strávené v keramickém kroužku
naší skupiny na Vandu zapomenu, za vedení asistentky Kláry
se dnes poprvé pustíme do rozsáhlého projektu Betlém, na který
jsme se těšili už od září, totiž do modelování kulis vánoční
dekorace pojaté maličko netradičně a moderně, nicméně cestou
domů přes ztichlé večerní sídliště se mi znovu vybaví pohu-
pující se ohon kaštanových vlasů. Je hezká, budiž. Proč by ale
měla být ještě chytrá, úspěšnější než já?! Ne, to nedovolím.
Přestože jsem se učila už před odchodem do umělecké školy,
hodlám se zavřít ve svém pokojíčku s učebnicemi hned poté,
co v troubě vyštrachám zbytky domácího rizota, máma měla
výjimečně čas a připravila teplou večeři, zbouchám je do po-
sledního zrnka rýže, protože ostatní, to znamená naši a brácha
Štěpán, už jsou po jídle, každý ve svém teritoriu. Přestože jsme
naoko normální, běžná čtyřčlenná rodina, v panelákovém bytě
4+1 vládne hrobové ticho. Tátu nejdu ani pozdravit, stejně nemá
čas, pohroužený do své práce a knih jenom bych ho zdržovala
a Štěpán na mě není zvědavý, nakouknu jedině k mamce do
ložnice..
"Ahoj, Edito," uvědomí si přítomnost své dcery, aniž by
odtrhla oči od plachet papírů rozložených po rýsovacím prkně,
které se jí nikam jinam nevejde. "Něco nového?"
"Normálka," ujistím ji a bez valného zájmu nakouknu na
stojan. "Co to bude?"
"Dostali jsme vynikající zakázku na vybavení vestibulu Šal-
dova divadla," pochlubí se a s tužkou zasunutou za uchem
propočítává každý centimetr místa, kam by šlo co umístit, aby
to ladilo každému oku. Když si otevřela firmu INTERIÉR VIO-
LA, byť se jmenuje Vladěna a žádnou Violu v rodině nemáme,
pragmatický táta, výzkumný pracovník na katedře biochemie,
jí moc velkou životnost nedával. A vida, nejen že se firma drží,
ona i velice dobře prosperuje. Máma si časem přibrala shánění
a prodej starožitného nábytku, protože miluje krásné věci, a na-
bídek k zařizování bytů, firem, kanceláří i jiných prostor má
stále víc a víc.
Dost mě mrzí, že jsem své rodiče zklamala. Táta chtěl mít
svou dcerušku chytrou po sobě, minimálně stejně tak jako Ště-
pána, který vystudoval chemii s červeným diplomem, pracuje
na fakultě jako asistent, dodělává si doktorát a usiluje o sti-
pendium na univerzitě v Cambridgi, a máma zase hezkou slad-
kou holčičku se smyslem pro krásno.
Zamyšleně ji pozoruji. Jak to, že nejsem po ní? Drobná,
štíhlá, útlá, křehká?! V obličeji sejí podobám, prý mám stejně
jako ona fialkově modré oči a přírodně světlé vlasy, něžný nos
a jemné rysy, jenže... byť bych vypadala sebelíp, k slonbid-
lovskému tělu každý obličej zapadne.
"Chtělas ještě něco, Eduš?" všimne si mého okolkování. Dip-
lomata v sobě nezapře, elegantně mi tím naznačí, že můj pokoj
je na konci chodby vpravo.
"Budu mít narozeniny," využiji situace.
"Už zase...?" pokusí se o vtip.
"No jo, než se rok s rokem sešel, je mi šestnáct."
"Hrůza, jak vy, děti, stárnete!"
"Hlavně že máme stále mladé a krásné rodiče," rýpnu si.
"Co bys chtěla k narozeninám?" zkonkrétní.
"Nevím. Stačí mi peníze, něco si už vyberu," poradím jí,
ona kývne a tím je příděl naší konverzace pro dnešek vyčerpán.
Jsme rodina introvertů, nikdy jsem si s mámou důvěrně nepo-
povídala, natož abych se jí svěřovala se svými problémy nebo
tak něco jako třeba Míša své mámě! Z táty, kterému bylo v létě
padesát, mám podvědomý respekt a ostych, navíc mě odmala
sužuje pocit provinění, že cokoli udělám, je špatně, takoví chytří
a úspěšní rodiče by si zasloužili mnohem lepší dceru! I když
je to hloupé, raději se mu vyhýbám a tajně závidím Míše jejího
taťku, který s ní i s Míšinou mladší sestrou Terezou hraje karty,
v zimě jezdí na lyžích a v létě je učí pádlovat na kajaku.
Koneckonců, lepší klid než domácnost plná vášní a emocí,
kterou prožívá Dana, kdy se jejich věčně hádají a ona jim musí
soudcovat. Ticho mi vyhovuje. Jakmile mám dojem, že na zítřek
umím, zalezu si s pěkným románkem do postele a když k tomu
schroupu balíček polomáčených sušenek, nemá to chybu.
Od rána koluje po třídě jakýsi leták, dopis nebo co, adresátem
jsou všichni kluci a každý se jeho čtením výborně baví, načež
sám cosi dlouze do papíru spisuje. Klukovské chování je pěkně
podezřelé, tím spíš, že holky nemají k letáku přístup a když
se ho jednou Lence podaří zachytit, kluci se na ni vrhnou a ná-
silím jí ho vyrvou z ruky dřív, než jej stihne rozbalit.
Tahle zábava jim vydrží po celé školní dopoledne a teprve
při polední pauze je naše zvědavost, byť jsme se nahlas zařekly,
že o ty jejich pubertální ptákoviny nemáme zájem, konečně
ukojena, jelikož spolužák Pavel vypíše na tabuli výsledky volby
MISS 2. B.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama